Je třeba si uvědomit, že nemoc již existuje, i když o ní budete mlčet. Co můžete ovlivnit, je váš postoj k ní. Emoce, které od diagnózy „rakovina“ prožijete jsou vaše a jejich utajováním se jich nezbavíte. Maximálně je přesunete do nevědomé zóny. Ačkoli je spousta z nich v současné době považována za „negativní,“ vyjadřují jen to, co v sobě v danou chvíli máte – ať je to vzdor, smutek, beznaděj, vztek nebo agrese. Dejte jim zdravý čas se projevit, avšak není potřeba v nich setrvávat napořád. Ve chvíli, kdy si uvědomíte tuto skupinu pocitů, mohou se objevit i ty z opačné strany – naděje, nadhled, smíření (nikoli rezignace). Rozdíl je v tom, že je skutečně pocítíte, nebudete se tedy „tvářit statečně,“ vy se statečnými stanete.
Nedostatek komunikace vyčerpává
Často se objeví snaha chránit své okolí před dopady, které rakovina má. Zejména děti či starší příbuzní bývají „ochraňováni“ a závažnost situace je jim tajena. I na přímé otázky se jim dostane mlhavé odpovědi. Bohužel tímto přístupem nemocný sám sobě neuleví, naopak zaměstnává podstatnou část svých sil k tomu, aby vytvořil zdání pohody. Tyto síly jsou však potřeba v průběhu léčby, ať se jedná o chirurgický zákrok a následnou regeneraci, chemoterapii či radioterapii. Zejména chemo- a radioterapie s sebou často nesou řadu nepříjemných vedlejších účinků. A ty už utajovat nelze. Pro okolí je tedy šok ve finále větší a místo ochrany se jim jen přitíží. Existuje samozřejmě řada způsobů, jak své tělo (i psychiku) při onkologické léčbě podpořit, avšak největším darem a podporou je otevřená rodinná komunikace.
Ukázat pravdu není slabost, ale šance na uzdravení
Předávání informací ohledně aktuálního zdraví není povinnost a samozřejmě záleží na situaci, nicméně základní nepřikrášlená pravda by měla být rodině známa. Rozhodnutí týkající se léčby stále připadá na pacienta samotného. Rodina i blízcí přátelé mohou vyjádřit svůj názor, nikoli vytvářet nátlak, aby se dělo podle jejich vůle a přesvědčení.
Pokud je tedy v rodině o nemoci jasno, má pacient možnost soustředit se na léčbu. Tím, že může o svých pocitech, obavách, nadějích i tužbách hovořit, dochází i k psychickému uvolnění. Má možnost svou nemoc brát sice vážně, avšak s určitým nadhledem a někdy dokonce s humorem. I ten totiž léčí. S upřímnou komunikací se výrazně zvedá i kvalita života.