Recidiva není prohra, jen další výzva

Statečnost není maskou

Tím, že například včas opustím „roli“ statečného a svému okolí ukážu, že se bojím, nerozumím tomu a vlastně je pro mne znovu-uzdravení téměř na hranici neuvěřitelnosti, nepřivolám pohromu. Naopak mohu odhodit masku, jejíž udržování často ubírá tolik potřebnou energii na proces uzdravování. Zároveň je třeba poznat míru, kdy je projevení „stinnějších“ emocí ještě ulevující a kdy je začínám používat jako omluvu či manipulaci (třeba i se sebou).

Kdo jsem já?

Spolu s přiznanými pocity se objeví i otázka, kdo vlastně jsem? Zpočátku se zdá odpověď velmi jednoduchá, vždyť mám jméno, bydliště, datum narození, patřím do nějaké skupiny lidí. To vše je bezesporu naše součást, avšak kým jsem, když se nikdo nedívá? Právě v takový moment si mohu všimnout, že mám touhy (možná ještě z dětských let), sny i přání, kterým jsem pod nánosem dospělého světa přestal věřit. Přesto jsou zde a formují mne. Zkuste se v této své části zastavit a prozkoumat ji. Možná zde najdete skryté zdroje, které vám pomohou i v dalším boji s rakovinou.

Nikdo nezná svou další minutu

Tím, že nemoc jde doslova na dřeň našeho světa (nejen fyzického, ale i psychického), čelíme řadě nečekaných reakcí. A to vlastních, i cizích. Jedním z velmi ožehavých témat je i blízkost smrti. Nemocný i jeho okolí je schopno na určité úrovni tento fakt vnímat. Jak se s ním vypořádáme je však otázkou individuálního nastavení každého z nás. Pokud se rakovina vrátí, můžeme v očích okolí (i svých) zahlédnout strach i lítost. A najednou se tam vkrade i slůvko: prohra. Jenže, co to vlastně znamená? Život není soutěž nebo závod, není výherce ani poraženého. Jsou jen různé osudy.

Dýchám, tedy žiji

Onemocnět rakovinou není tedy prohrou, je to „jen“ velmi důrazný mezník v našem životě, který nám říká, že je možné dělat věci v životě i jinak. Neříká jak, ani že vše, co jsme dosud dělali bylo „špatně“. Nechává nám prostor na zkoumání a objevování. Ačkoli se to v různém období nemoci může jevit až neskutečně, je třeba si uvědomit, že dokud dýchám, žiji. Jen zřejmě jinak, než byla má představa. A pokud žiji, mám prostor, i třeba po malých krůčcích, svůj život ladit. Nikdo nezná svůj příběh dopředu, máme vždy jen ten okamžik, ve kterém se nacházíme. Prožijte ho. Třeba jen tím, že se zadíváte na krásný východ slunce a nebo déšť, který se opírá do vašich oken. Uvědomte si, že pořád jste tady! I když je nemoc (znovu) tady, vy se pořád můžete ještě smát i plakat.

Péče o sebe není sobectví

Dovolte si péči. Stejně tak však svému okolí dopřejte, aby žilo i svůj život. V případě recidivy už proces léčby pravděpodobně znáte, proto se soustřeďte na to, co vám ji usnadňuje. Například volnější oblečení, určitý typ jídla, spánek a nebo naopak aktivita. Nevzdávejte se intimního života, pokud vám jej zdravotní stav umožňuje. Podpořte i své fyzické tělo například vhodnými potravinovými doplňky, které posilují imunitu (právě ta dostává standardní onkologickou léčbou velmi zabrat). Jde o vás. Možná vás má nemoc naučit právě to. Všimnout si, že žijete.