Základem porozumění je otevřená komunikace v rodině.
Zdraví členové rodiny si musí uvědomit, že mají pouze poradní slovo, jakkoli jejich řešení může být prospěšné. Rozhodnutí, jak dále postupovat, je vždy především na pacientovi, ačkoli s ním rodina nemusí souhlasit. Nejde o to přestat vzájemně hovořit („protože on/ona stejně neposlouchá“), ale komunikovat, jak to vidíte vy a jak to vidí pacient. Nabídněte svůj názor, ale nepředkládejte jej jako hotový fakt. Je třeba začít si vzájemně naslouchat a respektovat názor nemocného
Komunikace je i v emocích
Pacient i rodinní příslušníci mají právo na celou škulu pocitů – vztek, hysterii, strach, pláč, apatii. Dejte průchod svým emocím, nepotlačujte je, ale dovolte jim i odejít! Nic netrvá věčně a ani emoce nebudou stejné napořád. Tím, že negativní emoce pustíte ven, dáte prostor těm pozitivním, které přinášejí úlevu a léčí. Slzy nejsou znakem slabosti, jsou upřímným projevem lásky, strachu o blízkého člověka, obav z budoucnosti. Nesnažte se předstírat statečnost ve chvílích, kdy ji necítíte. Je však důležité své emoce komunikovat. Podpora totiž může vypadat i takto: „Chci být statečný, ale mám tak velký strach, že pláču. Přesto ti moc držím palce.“ Autentická reakce je víc, než hraná.
I děti mají právo znát pravdu!
Ať si to uvědomujeme nebo ne, děti jsou na změny nálad v rodině velmi citlivé. Pokud visí ve vzduchu tajemství, začnou být nejisté a nervózní, protože situaci nerozumí. U menších dětí může dojít i ke změnám chování, u větších ke zhoršení prospěchu ve škole či onemocnění, a to bez zjevných vnějších příčin. Většinou reagují na nesoulad v tom, co vidí a co se jim říká. Překvapivě jsou to právě děti, které pravdu přijmou s největším klidem, i když je často doprovázen smutkem. Míru detailů sdělených dítěti je samozřejmě vhodné přizpůsobit, avšak základní informace o nemoci je s nimi třeba komunikovat otevřeně.
Kvalita života
Sounáležitost rodiny je jedním z významných faktorů, které zachovají důstojnou kvalitu života pacienta během nemoci,léčby i rekonvalescence. Právě podporující zázemí často rozhoduje o finálním uzdravení pacienta.