„Musím žít pro něj.“ — tahle věta provázela Veroniku Pospíšilovou od okamžiku, kdy jí ve čtvrtém měsíci těhotenství lékaři oznámili diagnózu rakoviny prsu. Sama si nahmatala bulku a netušila, že tahle malá změna v jejím těle spustí čtyřletou cestu plnou nečekaných zvratů, náročné léčby, ale i nezlomné vůle.
- Váš příběh je specifický tím, že jste na rakovinu přišla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Nahmatala jste si bulku sama – pomohlo v léčbě to, že jste ji objevila včas, tedy v raném stadiu?
U gynekologa jsem jen tak mezi řečí zmínila, že jsem si nahmatala bulku. Najednou se můj lékař zvedl z křesla, na můj vkus až moc rychle, ihned mě posadil na vyšetřovací lehátko a hned bulku pohmatem našel. Cítila jsem z jeho slov, že situace je vážná. Napsal mi žádanku do mamocentra s tím, že mám říct o nálezu a také o mé graviditě. Což jsem provedla hned, jak jsem dojela se slzami v očích domů. Dostala jsem termín za týden.
Do mamocentra jsem si dojela autem, protože přeci o nic nejde, jen se podívají na tukovou bouličku a pošlou mě domů. Jenže člověk míní a život mění. Paní doktorka mi nejdříve provedla sono prsu bez bouličky – vše v pořádku. Uff. U druhého prsu byla prohlídka o poznání delší, bylo až děsivé ticho. Cítila jsem, že nepřijde dobrá zpráva, což se za pár minut potvrdilo. Bulka vypadá jako rakovinová, velikost 2×3 cm, musí se ihned provést biopsie. Vše mi bylo vysvětleno, místo vpichu se umrtví a jakousi velkou jehlou se provede označení a vezme se malý kousek tkáně na rozbor. Nebudu nic nalhávat, bolelo to, slzy mi tekly jako hrachy, pořád jsem si držela své bříško, kde byl můj malý cvrček a doufala, že vše bude v pořádku. Paní doktorka mě informovala, že výsledky budou do týdne a zavolají mi je.
Týden se táhl neskutečně pomalu, přicházel obrovský strach nejen o sebe, ale o dítě ve mně. Hlavou běželo tisíc otázek, na které nebyly odpovědi. Ale pořád jsem doufala. A přišel den D, zvonil telefon. Představila se paní doktorka, která biopsii prováděla. Řekla mi, ať se posadím. A já věděla, že je zle a začala jsem plakat. Uklidnila mě, ale dobré zprávy skutečně nepřišly. Nádor je zhoubný, musím se dostavit na Onkologii, kde budou řešit další postup. Napsala jsem si na lísteček informace, kam se mám v kolik hodin dostavit, poděkovala jsem, položila telefon a zhroutila se s neskutečným brekem na sedačku. Pamatuji si každou vteřinu, jak jsem křičela, nadávala, ptala se PROČ? Volala jsem to manželovi do práce. Pamatuji si, jak říkal, jestli má přijet hned, tak jsem mu řekla, že rakovinu budu mít i odpoledne, ať přijede, až to půjde. A nastala další nepříjemná situace, musím to říct rodičům. Jenže kdy? Hned? Počkat na informace po návštěvě onkologie nebo to neříct vůbec? Ale nakonec převládl pocit, že to musím říct hned. Ale jak? Po pár minutách přemýšlení jsem zavolala mamce a zrovna byla v autě s mojí sestrou, což bylo skvělé. Jen jsem je poprosila, ať zastaví, že s nimi chci něco probrat. Mamka se hned zeptala, co je s miminkem a já řekla, že je zdravé a krásně roste, ale maminka je marod. Všechno jsem ze sebe vyhrkla, i s termínem na onkologii. Mluvili jsme dlouho, já plakala, ale ony ne, utěšovaly mě, že všechno bude v pořádku. Opět si pamatuji každou vteřinu rozhovoru a že moje paměť opravdu není dobrá.. Všichni přijeli ještě ten den k nám domů, podpořit nás. A já cítila, že všechno bude dobré. - Jak jste prožívala první dny po sdělení diagnózy, když jste zároveň čekala miminko?
Dne 15.4.2021 jsem se od onkoložky dozvěděla jaký bude postup léčby, že mě čeká chemoterapie – 4 silné dávky a 12 slabších, což krásně vyjde do porodu. A v tu chvíli mi vyhrkly slzy. Takže já o miminko nepřijdu? Nebudete mě nutit do ukončení těhotenství? Budu maminka? Ano, budete maminka, zněla odpověď… Ten pocit štěstí v tak smutném období byl neskutečný. Další informace jsem už nepobrala, takže mě moc potěšilo, že vedle mě seděl manžel, který vše zapisoval a poté sdělil i to, že po porodu se provede prszáchovná operace, kde odeberou pouze nádor a přilehlé uzliny. Po zaléčení bude následovat ozařování. No a když bude všechno v pořádku, bude to jen špatná vzpomínka. Myslím si, že kdyby nebylo tlukotu srdce toho prcka ve mně, všechno by bylo mnohem horší. Takhle jsem věděla, že musím žít pro něj. Jediná věc, která mě v té době trápila, ač to zní teď úplně šíleně, bylo to, že přijdu o vlasy. Tím jsem trpěla opravdu hodně a ještě s vlasy na hlavě jsem zamířila do obchodu s parukami, kde si jednu opravdu vybrala, vlasy vypadaly téměř stejně jak ty moje, takže žádná změna nenastala, k tomu jsem přihodila jeden šátek a hned mi bylo lépe. - Jaké informace nebo podpora vám tehdy nejvíc pomohly zvládnout situaci?
Určitě podpora rodiny a nejbližších přátel. Něco málo informací jsem hledala na internetu, ale vzhledem k tomu, že jsem neřešila jaký typ nádoru mám, tak jsem stejně dostala všeobecné informace. Nevyhledávala jsem žádné organizace, které sdružují takto nemocné ženy. Nechtěla jsem s nikým nic sdílet. Ale byla přeci jen jedna věc, která se stala po cca dvou měsících v léčbě, že jsem potkala na stacionáři, kde nám chemoterapii dávali do žil, podobně těhotnou paní. Nakonec jsme zjistili, že bydlíme kousek od sebe, že se naše děti narodí jen pár týdnů od sebe, obě jsme prvorodičky, máme úžasné manžele. Najednou jsem měla parťáka v boji, což mi neskutečně pomohlo. - Bylo vám hned na začátku vše jasně a srozumitelně vysvětleno ohledně léčby?
Vzhledem k tomu, že při každé návštěvě onkologie se mnou byl můj muž, který si dělal poznámky, tak jsem neměla sebemenší problém s informacemi. Hodně mi ještě pomáhalo psát si otázky, které mě napadly v mezidobí, a při návštěvě lékařky se na vše optat. - Měla jste jednoho hlavního lékaře, nebo jste byla v péči více specialistů?
Byla jsem v péči několika specialistů, a to proto, že jsem byla těhotná 4 měsíce, musela jsem se zapsat k porodu už takto brzy do porodnice, která spolupracovala s mojí onkologií, aby se vše dalo řešit v návaznosti na sebe. Ke svému gynekologovi jsem už v rámci těhotenství nedocházela. - Zkoušela jste kontaktovat i jiné specialisty?
Nikdy jsem jinou léčbu nezkoušela, vždy věřím doktorům. Jestli je to dobře nebo špatně nevím, ale mám to takto nastavené. Mám takový názor, že dobrá vyvážená strava a pohyb dělají zázraky, a toho se držím dodnes.
- Váš příběh se píše už 4 roky, můžete nám prosím ve zkratce popsat, jak se vaše situace vyvíjela?
Co se týče léčby v těhotenství, vše proběhlo dle plánu, dobrala jsem všech 16 chemoterapií a dva dny před termínem 6. října 2021 se nám narodila zdravá holčička Ema. Během šestinedělí jsem prodělala operaci, vyjmuli mi nádor a několik uzlin. Po třech měsících mě čekalo ozařování, celkem jsem dostala 30 dávek během měsíce a půl. Bylo to náročné každý všední den ráno odjet a okolo oběda se vracet domů za mojí holčičkou, kterou hlídal manžel, ale zvládli jsme to. Pak jsem se dostala do tzv. Remise. Což je kouzelné slovíčko, na které jsem čekala téměř rok.
Jenže jak už jsem jednou zmiňovala, člověk míní a život mění, konec jménem rakovina nenastal. Byl duben 2023 a při běžné kontrole orgánů na sonu se něco paní doktorce nezdálo na ledvině a požádala mojí onkoložku o prověření stavu. Dostala jsem žádanku na speciální CT, které se dělá za pomoci kontrastní látky. Do pár dnů jsem se dostavila na onkologii pro výsledek a přišel ten největší šok. Rakovina je zpět, jenže né na ledvině, tam jde pouze o cystu, ale na plicích jsou metastáze. Najednou se mi zhroutil svět. Vždyť mělo být všechno v pořádku, jsem v remisi… ale nebyla jsem. Udělali mi biopsii plic, kdy odebrali kousek z nádoru. Zjistilo se, že na tento typ nádoru lék není, že jsou lékaři schopni pouze nádor brzdit v růstu. A ten den se můj svět změnil. Začala jsem se bát o život, jak to bude s holčičkou, co manžel. Pořád mi to běželo v hlavě, že umřu. Nemohla jsem spát, jíst, cokoliv dělat. Jen jsem myslela na smrt.
Léčba začala znova, opět chemoterapie a biologická léčba. Docházela jsem na stacionář každý třetí týden, což bylo v celku zvladatelné s přihlédnutím k tomu, že se musím starat o dítě, v té době jsem byla stále na mateřské.
Vše se zdálo být na dobré cestě, nádor na plicích se téměř ztratil, ale léčba byla plánovaná doživotně, tedy paliativně. Po roce se ale všechno změnilo. Šla jsem opět na běžnou gynekologickou prohlídku, kde si pan doktor všiml, že mám dost citlivý vaječník, jinak vše bylo v normě. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Za další tři týdny mě čekalo další CT a výsledky byly špatné. Na vaječníku je metastáze velikosti golfového míčku! To znamenalo, že během pár týdnů povyrostl ohromnou rychlostí, když gynekolog nic takového nezaznamenal. Následovalo laparoskopické odstranění vaječníků, tudíž jsem se dostala ze dne na den do přechodu. A současně s tím přišla nová léčba, podle biopsie nádor zmutoval a přestala na něj účinkovat stávající léčba. A tentokrát se muselo přitvrdit, nová chemoterapie, která se bude podávat 3x v měsíci. Nebylo to lehké, hlavně skloubit život v domácnosti, neustálé kontroly, léčba, do toho starost o dceru, která potřebovala hlídání. Ale po pár měsících si člověk zvykne, najede na jakýsi standard a život jde dál.
Jenže v prosinci 2024 opět přišla rána, vypravuji dítko do školky, zapínám bundičku a najednou se proberu v sanitce, ležím, nechápu, co se děje. Zdravotnice mi vysvětlí, že jsem omdlela, vezou mě na urgent. Tam mi udělají CT a zjistí mi metastáze na mozku. Život se mi opět hroutí, musím na ozařování hlavy. Chemoterapie pokračuje dál, ale všechno ostatní se změní. Už nejsem ta skvělá maminka, co se o všechno s úsměvem postará, špatně chodím, pořád bych jen spala, špatná psychicky. Tohle období trvá 5 měsíců. Pak se vzchopím, začnu se opět dostávat zpátky do kondice, zhubnu nabraná kila, začnu zase žít!
A aby toho nebylo málo, při nedávném CT se opět objevily metastáze na plicích. Bude se měnit léčba a všechno začne od znova. Moc možností léčby už nemám, a tak doufám, že mé tělo zase všechno zvládne tak jako do teď. A mám přeci ten hnací motor – mojí úžasnou Emičku a toho nejskvělejšího manžela. - Co byste poradila ženám, které procházejí něčím podobným?
Určitě bych poradila, aby v těžkých chvílích nebyly samy. Obklopit se kamarády, začít třeba háčkovat, cvičit, setkávat se s pacienty v rámci onko organizací, které i mně nakonec moc pomáhají. Také mi určitou berličku dělají antidepresiva. - Co vám během léčby nejvíc pomáhalo po psychické stránce?
Pomáhalo mi vědomí, že mám skvělou rodinu a přátele, kteří mi pomáhají a můžu se na ně stoprocentně spolehnout. - Změnila vás zkušenost s nemocí v tom, jak přemýšlíte o životě nebo prioritách?
Ano, už vím, že život jednou skončí, že můj čas běží rychleji než ostatním, a tak se snažím užívat každý den, stále cestuji, vymýšlím návštěvy kulturních akcí, vše beru s humorem, netrápím se maličkostmi. Prostě žiju každý den a jsem vděčná, že tu můžu být.
Recidiva rakoviny je pro pacienta i jeho blízké obrovskou zkouškou. Návrat nemoci přináší nové léčebné výzvy, ale i potřebu znovu najít motivaci a energii pro každodenní život.
Důležitou součástí cesty je proto nejen pokračování v odborné léčbě, ale i aktivní péče o tělo a mysl – od zdravé výživy a podpůrných pohybových aktivit až po posilování odolnosti organismu a imunitního systému.
Na platformě www.jaknarakovinu.cz najdete další články o možnostech podpory při recidivě onkologického onemocnění, zkušenosti pacientů i doporučení odborníků, jak si udržet kvalitu života a prodloužit období bez známek nemoci.
