Rakovina nám ukazuje naši smrtelnost

Smrt je součástí našeho života již od prvního nádechu. A pro mnoho lidí už i chvíli před tím. Je tu s námi pořád. Jen jsme se ji naučili nevnímat. V našem životě se teď změnilo „jen“ to, že jsme si své smrtelnosti všimli. Díky tomuto uvědomění však můžete začít svůj život žít s menšími obavami (co víc než smrt vás v životě může potkat) a možná i větší radostí než dosud (falešný stud nebo různé zábrany již přestaly platit). Soustřeďte se na léčbu, na svůj život, jak jej chcete žít a na své potřeby. Smrt nezmizí, jen přestane být strašákem. Vy totiž pořád nevíte, kdy přesně umřete. Víte jen to, že se to někdy stane.

Rakovina nám dává příležitost své věci vyřešit

Ačkoli se to zdá až neuvěřitelné, dává nám onkologické onemocnění šanci věci a vztahy v našem životě urovnat. Najednou není potřeba „nechat něco na potom.“ Nevrhněte se však do druhého extrému = řešit vše v emoční bouři, „abyste to stihli.“ Nejdřív zjistěte, co si vlastně přejete. Od velkých věcí (vychovat děti, pomilovat se s manželem/přítelem, jet do Himalájí), po ty malé (zahrát si kuličky v parku, vyvenčit psa, naučit se hrát na flétnu, jít na ples…). Napište si je. Ano, všechny. Podívejte se na ně a zjistěte, co pro jejich zahájení můžete udělat už dnes! Pomilujte se s manželem, oblékněte plesové šaty, zapněte hudbu a protančete noc v obýváku (třeba i s dětmi). Zkrátka, začněte žít tak, že kdyby smrt skutečně přišla zítra, vy byste věděli, že jste udělali vše, co jste do této chvíle mohli.

Mou smrtí končí život pro mne, ale ne pro druhé

Další tabuizovanou stránkou smrti jsou úvahy o tom, co se má stát s mým tělem po smrti. A co s mými věcmi? Mám nějaké přání? Co chci říct svým dětem? Manželovi? Přítelkyni? Rodičům? Sourozencům? Je tu někdo, s kým potřebuji ještě něco dořešit? Mám napsat dopis na rozloučenou? Nebojte se těchto otázek. Naopak je do života vpusťte. Nejedná se o přivolávání smrti (ta tu prostě je). Nejde o vzdání se života (bojujete dál, jen si uvědomíte konečnost života). Jde o otevřené vyjádření k určité etapě své existence. Vězte, že ačkoli to zpočátku tak nevypadá, uleví se vám.

Strach opustit svůj život a rodinu

Mnoho nemocných se nejvíce strachuje, jak jejich případnou smrt zvládnout rodinní příslušníci. Velmi těžká je situace, kdy jsou v rodině malé děti. Uvědomte si, že jediné, co máte v určité míře ve svých rukách je váš život. Povězte jim, že je máte rádi, vyjádřete své obavy, lítost, nechte i je projevit vám svou blízkost. Užijte si však plně čas, který máte k dispozici (vy nevíte, kolik ho je). Zpočátku to pravděpodobně bude plné silných emocí, slz, bolesti. Nechte je vyplavit. Dovolte si plakat, křičet, litovat se. Je to přirozené. Přesto není potřeba v tomto stavu uvíznout. Dovolte si i humor, pokud budete tu potřebu cítit. Nikdo neví, zda zrovna vaše diagnóza je ta, která statisticky odpovídá. Soustřeďte se na své uzdravení a během cesty k němu si dopřejte život, který chcete a jste schopni žít právě teď.